Veganem v harmonii

Jsem vegan tři roky, trojka je magické číslo, a když se to spojí s mystickým místem, na kterém jsem nedávno pobývala, nelze z takové situace vyjít nepozměněn. Chci se teď trochu rozepsat o fázích mého veganství, a především o současném nejumírněnějším stavu.

Pozn. článek obsahuje slovo pr*el a šu*at, omlouvám se mladistvým i něžným povahám.

Ony ty počáteční fáze asi nikoho nepřekvapí, nejspíš to tak měla většina veganů. Nejdřív ze všeho byl velký třesk, spadlá brada a uvědomění – NO JO! Vždyť je to úplně jasné, jaktože to tak dávno nedělají všichni? Podělím se s každým o štěstí a prozření, které mě potkalo. Budeme šťastní, zdraví, zachráníme planetu a bude diverzita všemožných plodů za příznivé ceny, vyhubíme hladomor i rakovinu. Skoncujeme s utrpením zvířat. Jupí!

A na co člověk v této euforii narazí? Ale slanina, ale řízeček, ale sýr. A ono se to přiostřovalo. Nejradši mám šunku z prasete, který pořádně kvičelo, když ho podřezávali. DĚLAJ SI PRDEL? To jsou všichni tak omezení, že kvůli vlastnímu pohodlí neobětují trochu smyslového potěšení, i když to může mít dalekosáhlý pozitivní dopad na svět?! Dobře, v tom případě vám ukážu trochu těžší kalibr – jatka, týrání… To byla má temná a nejkratší etapa veganství.

Další fáze byla především vzdělávací. Opětovné studium všemožných článků a videí o stravování, vitamínech, zemědělství a následná konfrontace těchto poznatků s ostatními vegany z online prostředí. Ale především jsem studovala lidi. Jejich reakce a přístup. Po nějaké době bylo zjevné, že se odpůrci veganství, ale i vegané, velice často vejdou do několika stereotypních škatulek. A v této době jsem o veganství přestala mluvit, pokud se mě tedy někdo konkrétně na něco nezeptal a nechtěl o veganství doopravdy mluvit, nejen ho vtipně a „originálně“ shodit.

Myslím, že v této době jsem nejvíc duchovně, lidsky, spirituálně – nevím, jak přesně to nazvat – vyrostla. Né, že by se ze mě stal osvícenec, ale v mém malém světě to byl nejmarkantnější skok a posun charakteru, jaký se mi stal. Poprvé v životě přišel opravdový nadhled a uklidnění, a rozhodně to zčásti přičítám čisté veganské stravě 😊 Každý má svou cestu, svůj čas a já nikoho nezměním ironickými intelektuálními střelami (a že jsem v nich bývala „dobrá“!), ba naopak, vždyť já tím někomu můžu ublížit, urazit, zhnusit celé veganství. No, můžu pokračovat v takových těch vznosných věcech o porozumění a pokoře, ale dá se to hezky shrnout jednou oblíbenou větou. BOJOVAT ZA MÍR JE JAKO ŠUKAT ZA PANENSTVÍ. Tam je celé to gró.

A čím dál častěji jsem přemýšlela nad domácími chovy (žádné eko farmy, čistě domácí spotřeba). Slepičky prostě nesní všechna svá vajíčka, kravku nemusí člověk neustále oplodňovat, aby si nadojil hrnek mléka a oduševnělý včelař, který vyrobí přirozený úl v kulatině na zahrádce a vezme si trochu medu, žije se včelami ve vlastně prospěšné symbióze. A ty jedna! Ty vůbec nejsi správná veganka! To je týrání a vykořisťování! Ty zvířata ti to dát nechtějí!

A do toho jsem se ocitla v horách, kde jsem poznala úžasné lidi, všichni vegetariáni, všichni velmi oduševnělí, inteligentní, dobrosrdeční. A dělali se langoše i s mlékem. A jeden z nich se mě ptá, proč jsem vlastně vegan. Něco málo mu povídám, jediná nejím langoše a jak tak povídám, cítím uvnitř, že v těchto podmínkách jsou mé argumenty plonkové. Zbytečné, ne v souladu s okolní přírodou. A ten muž mi říká, že je také tři roky veganem, ale že ty hory a podmínky, ve kterých zde lidé žijí, ho konfrontovaly s tím, že se veganství držel tak striktně a utkvěle, že to například zde nedávalo smysl. Jen jsem se smála, protože přesně to mi plulo hlavou, když jsem tam tak povídala o tom, proč jsem vegan.

Druhý den jsme šli za dalšími horskými přáteli, starším manželským párem žijícím na naprosté samotě, kteří dělají vše pro to, aby žili co nejsoběstačněji. Opět vegetariáni. V místě, kde žijí, pomrzla úroda, dostat se do obchodu s ovocem a zeleninou, je o dost obtížnější než pro nás. V zimě to bude nemožné. Živí je obilí, mléko od dvou koz a vajíčka. Pijeme kávu, kolem pobíhají spokojené kozenky, každý je podrbe, ony zamečí, běží dál, někomu ocumlaj prst na noze, vesele běží dál. A já v tu chvíli neviděla jeden jediný relevantní důvod, proč si do kávy necmrndnout trochu jejich mléka, které bylo na stole v malé konvičce. Neudělala jsem to ze zvyku a setrvačnosti. Ale vím, že kdybych to udělala, svou etiku a postoj nezradím.

Nadále věřím, že veganství JE odpověď. Ale především na náš městský život, velkochovy, nezměrný konzum. Ale je třeba nezapomínat na přirozenost. Věc nefunguje tak, že si jednou řeknete, že jste vegani a pokud sníte jedno vajíčko od babičky, jste zrůdy. Pokud člověk vnímá své tělo, přírodu, zvířata a miluje je, sám pozná, kdy koná špatně a kdy si trochu mléka může se souhlasem okolní harmonie dát. Ony ty striktní hranice za každou cenu mohou stavět nesmyslné bariéry.

Tolik k dnešnímu sluníčkovému výlevu, jdu objímat stromy a pomazat se bahnem, milujte se a ahoj!