Klíč se do zámku trefil asi až na desátý pokus, ale plechové narážení stejně nebylo slyšet přes opileckosjeté funění a hartusení mladého muže, který se dobýval do bytu, který obýval společně se svou matkou. Společně… to je docela zvráceně použité slůvko.
Martin na matce parazituje pěknou řádku let. Zatímco jiní rodiče se bojí okamžiku, kdy jejich hnízdo zůstane prázdné a všemožně se snaží prodloužit dětství svých ratolestí, tak žena, která se zrovna klepe pod přikrývkou a snaží se přesvědčit, že bude všechno dobré, že je její syn možná natolik mimo, že si ustele rovnou na chodbě, by si přála, aby se ten… člověk už nikdy, nikdy nevracel. Aby byl pryč. Aby odešel z domu v patnácti letech, tedy ve stejné době, kdy se vykašlal na školu. Aby byl nezvěstný. Aby přežíval na ulici jako ostatní jemu podobní. Aby ho zavřeli. Aby ho hospitalizovali. Aby umřel.
Nikoliv aby se změnil, na to už dávno nevěří. Na Martina kouká podobně jako by se z něho stal zombík. Je pokousanej, infikovanej, jeho fyzická schránka vzdáleně jejího syna připomíná, ale to je vše. Tam vevnitř, kde by mělo být srdce, je prázdno a na místě duše se usídlil netvor. Proto dokáže být tak zlá, tedy jen vnitřně, samozřejmě. Na jakoukoliv formu viditelného odporu se zatím nezmohla. Bože, jak nesnáší všechny ty hřejivé lidské dokumenty o nekonečné mateřské lásce, hořce se směje matkám feťáckých dětí, které donekonečna znovu a znovu hledají své malé holčičky a chlapečky po squatech a nutí je jít domů. Bláhovost, mají být rády, že mají klid.
Prosycený pachem, který ze všeho nejvíc připomíná terpentýn míšený s týden přetékajícím popelníkem, sune jednu nohu k druhé, pomalu, neskutečně pomalu. Úkol dnešního večera: dostat se k lednici. Kdyby se tak dementně nehýbala. Snad do ní ta kráva alespoň něco dala. I když možná ani nebyla nakoupit, jenom tu seděla, celá pitomá a vystrašená. Strašně ji nenáviděl, hlavně ve chvílích, kdy neměl prachy, když se na něj nějaká kočka pokradmu podívala s hnusem a pohrdáním v očích, když nechala klíč v zámku nebo když byla ta zasraná lednice prázdná, jako třeba teď.
„Není žádný jídlo.“ „Nevěděla jsem, že přijdeš. Jdi spát, za chvíli vstávám.“ „Já mám ale hlad.“ Hlasitý hrdelní zvuk se nesl tichem pozdní noci a bylo v něm cosi hrozivého. Žena na boku ani nedutala. „Doprdele.“ Strhl z ní deku a hystericky ji odhodil na zem. V jeho pohybech bylo něco až primitivně smutného. On to asi nevěděl, ale vrávoral a chvíli mu trvalo, než se z přikrývky vymotal. Matka se ani nepohnula, vypadala, že s ní celá situace nic nedělá. Jen dech prozrazoval strach, byl zrychlený, mělký a těžký… namáhavý, nejradši by to prostě zabalila a už se nenadechla. Takových scén už tu bylo. Už jí ani nemůže ublížit, na duchu. Otrnula. Jestli ji kopne, možná praští… Ve chvíli, kdy si pomyslela, že ji ten spratek už víc neponíží, vzduch prořízl zvuk odepínání přezky na pásku u kalhot následován rychlým zvukem, o němž nebylo pochyb, že je jeho původcem zip. V kamenném ustrnutí široce otevřela oči a dech se na vteřinu uplně zastavil. To snad…
„Debilní zasraná čupko.“ V temném nočním zápasu, bez jediného rozsvíceného světla nebylo zcela jasné, co přesně se snaží syn matce udělat. Jestli ho napadl už jen jediný způsob pokoření, který ještě nezkusil? Jestli vůbec věděl, co dělá? Nebo drogy, alkohol a ředidla definitivně vymazaly poslední stopu člověka ve zvířeti, které se zrovna sápalo po vlastní matce? Vyděšené a k zblití znechucené matce se podařilo vyprostit ze smrdutého obětí, když se ohlédla ve dveřích, syn zhrouceně ležel na posteli, s kalhotama na půl žerdi a nejspíš stihl během vteřiny usnout.
Matka došla do malé kuchyně tolik typické pro komunistické panelové domy neútěšných sídlišť. Ze šuplíku poškrábaného stolu vytáhla baličku, nasypala do ní trochu tabáku a dvěma rychlými pohyby naplnila prázdnou dutinku. Zapálila plynový sporák a než na plamen postavila hnědý rendlík, zapálila si o plamen cigaretu. Ubalila si ještě dvě další do zásoby, sedla si ke kávě a koukala do potemnělého okna, ve kterém se odrážela její tvář. Bylo jí teprve něco kolem čtyřiceti, ale přitom na ni hleděla neznámá stařena, strhaná, ošklivá, s tolik bázlivým pohledem, který již nevyvolává u druhých soucit, nýbrž vztek. Vsunula mezi suché popraskané rty druhou cigaretu a zhluboka natáhla kouř a v pravidelném rytmu znovu a znovu. V paneláku naproti se rozsvítilo první okno. Kdopak to asi tak brzo vstává? Manažer připravující se na důležitou poradu či manufakturní dělnice?
Zvedla se, šla do koupelny, opláchla si obličej, vyčistila zuby a odstřihla starou povolenou prádelní šňůru. Nahlédla do ložnice v šedivém světle, které trvá sotva pár minut před samotným rozedněním, koukala na syna, který ležel celý pokroucený na břiše. Asi si pomyslela, že je to tak dobře. Sedla mu obkročmo na hřbet a jeho ruce si nastavila tak, aby mu spočinula koleny na zápěstích. Jen něco uslintaně zafuněl. Omotala mu šňůru dvakrát kolem krku, stáhla si rukávy mikiny přes dlaně a vší silou zatáhla. Martin se okamžitě vzbudil, mrskal sebou, snažil se řvát, shodit ze sebe svou vražedkyni, ale čím víc se zmítal, tím míň měl sil. Poslední věc, kterou udělal, než zemřel, byla, že si naposledy ulevil do špinavé matrace.
Matka vstala a odešla zpět do kuchyně, bez toho aniž by se ohlédla. Ubalila si další cigaretu a když ji dokouřila, usmála se a vymačkala číslo na mobilu. „Dobrý den, právě jsem zabila svého syna.“
Žádné komentáře:
Okomentovat