Smysluplný pokrok

Víte, jak si představuju největší pokrok třetího tisíciletí? Teď bych měla zmizet ze scény, jelikož se vyvalí oblaka dýmu a jako když se zahřívá stará televize, se pomalu začne zobrazovat má vize. Sedíte všichni?
Klasický výjev, který si dosaďte do kteréhokoliv prostředí. No, dobře, tak třeba městská knihovna. Mladá žena čeká, až jí paní knihovnice vydá příslušnou knihu. Čeká se svým, čtyř, možná pětiletým potomkem. Potomek je plný energie, juchá, jásá a najednou zničehonic se rozběhne kolem a zpívá cosi o mašince. Byla-li by situace opačná, tedy že dítě by spořádaně sedělo a maminka se rozeběhla a začala zpívat, lidi by se pohoršeně tvářili, možná by se i báli. Takže: maminka se rozeběhne za děckem a náležitě jej zpacifikuje. Učíme děti, co je správné a co špatné, dobrá. Ale my je dokonce učíme i to, co je normální! A přitom si představte, jaká by to byla nádhera, když vás někdo naštve, ho majznout botou po hlavě, rozbrečet se a vzápětí se hnát za motýlem a všechno zapomenout. Děti ovládají tu nejúčinnější katarzi. Kolikrát se chci rozběhnout, jen na krátkou chvíli a třeba si poskočit, to se ovšem nedělá. A tuhle pitomou komedii, co se dělá a co ne, tvoříme my, předáváme ji z pokolení na pokolení, nutíme děti naučit se stresu, potlačování toho i onoho. Dělej, dělej, do toho, potlač to, seď, mlč a když ti z toho začne po těle bloudit boulička, prostě ji zatlač a seď.
 Chtěla bych žít ve světě plném dětských dospělých.